Den šestnáctý – sobota 19.7. 2003

Vlak mezi Cluj Napoca a Oradea

V pětidenním zpoždění začínám poslední kapitolu mého deníku. Snad to nebude nikomu vadit, už jenom proto, že až do včerejška jsme byli ubytovaní v kempu ve Vatra Dornei a odtud jsme vyráželi na výlety. Ovšem kromě pondělí. To jsme si naplánovali zasloužený den odpočinku, prohlídku města, doplnění zásob, praní špinavého prádla, zkrátka znáte to. Jenže příroda se i ve městě ukázala mocnější než my. Jakmile jsme totiž v neděli večer ulehli do stanů tak začalo pršet. Sice žádný velký slejvák nebo vichřice jako v horách, ale poctivý výživný rumunský déšť, který vydržel i přes celé pondělí a přes větší část úterý. Takže když jsme v pondělí ráno provedli věci nejnutnější pro přežití ve dnech příštích, jako zjištění odjezdů vlaků a částečné doplnění zásob, rozhodli jsme se radši pro návrat z města do kempu a to na jediné možné místo – do baru.
Tam nás čekalo překvapení a zároveň naše prokletí pro večery příští. Decák vodky (výborné) se tam prodával za 17000 lei. To je necelých sedmnáct korun českých. Tak jsme se do nich opřeli a v kempu se zrodila legenda. Vydrželi jsme tam na vodce celé pondělí, což je v očích Rumuna neuvěřitelný výkon. Čas jsme si krátili hraním mariáše o tisícovky lei. Další věc kterou místní absolutně nemohli pochopit. Na oběd jsme si zašli do restaurace v místním historickém hotelu, kde jsme omylem ochutnali místní černé pivo nevalné chuti. Alespoň jsme trochu vystřízlivěli a nabrali síly na večerní nápor vodek.
Následující den, v úterý, jsme vstali brzy ráno a přestože nám nebylo dvakrát do zpěvu, tak už v sedm hodin jsme opouštěli kemp abychom stihli vlak co nás zavezl do Gura Humuruloi, našeho výchozího místa na prohlídku prvních dvou klášterů Bukoviny, památky UNESCO. Jednalo se o kláštery Voronet a Humor, vzdáleny od Gura Humuruloi pět, respektive šest kilometrů. Na opačnou stranu. Samozřejmě.
Rád bych zde napsal něco zajímavého o klášterech, ale bohužel mne nic nenapadá. Jedná se o vesměs vzájemně si podobné pravoslavné kostely postavené uprostřed čtvercového prostranství obehnaného hradbami. Kostely jako takové jsou zajímavé hlavně svou krásnou malovanou výzdobou. A to jak zvenčí, tak zevnitř. V současné době probíhá ve všech námi navštívených klášterech rekonstrukce těchto maleb a tak jsme mohli sledovat restaurátory při práci a porovnat výsledky jejich zdařilé restaurace. Jednotlivé kláštery se tak nejvíce liší způsobem stavby hradeb, některé jsou dřevěné vysoké sotva dva metry, jiné jsou z kamene o výšce více jak dvojnásobné. Také někde jsou cely jeptišek součástí klášteru a jinde jsou umístěny mimo. Každopádně všude panuje příjemná atmosféra a rozhodně stojí za to se na kláštery vypravit. I když s cestovní kanceláří co pořádá zájezdy po všech šesti klášterech zapsaných v UNESCO během jednoho dne bych jet nemusel. I když stihnout se to dá v pohodě. My jsme se prohlídkou nezdrželi nikdy více jak hodinu a půl.
Lépe tak bude popsat útrapy naší cesty a hlavně to, jak jsme se nechali docela pěkně přečůrat místním černým taxikářem. Ten nás odchytil hned před nádražím, kde nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o poměrně prosperující město bez problému sehnat taxikáře oficiálního s taxou pět tisíc lei za kilometr. V tomto přesvědčení nás utvrdil při jízdě do kláštera Voronet, kde jsme po celou dobu jízdy neviděli ani jednoho taxíka. Jediná výhoda byla, že na nás na místě počkal, tak odpadly problémy se sháněním odvozu zpět do města. Teprve při jízdě do kláštera Humor už cesta vedla přes městské centrum vzdálené od nádrží asi deset minut chůze. Tam, samozřejmě bylo taxíků kolik hrdlo ráčí. Tak si ten náš rumunský skoro dědula s Dacií přišel na slušný peníze, protože si účtoval přibližně dvacet tisíc lei na kilometr. Nicméně nějaký odvoz jsme z časových důvodů potřebovali.
V klášteru Humor, kde mimochodem při naší návštěvě konečně přestalo po pětačtyřiceti hodinách pršet, jsme také byli svědkem mimořádné události, kdy za vyzvánění klášterních zvonů a za policejní ochrany byly do kláštera dovezeny v dodávce placaté balíky, podle mého soudu nejspíše svaté zrestaurované ikony. Balíky šli totiž před klášter převzít a přivítat snad všechny jeptišky včetně samotného popa s kadidelnicí. Šošák si při této události zahrál na reportážního fotografa, avšak dopadlo to špatně. Pop ho totiž uhranul při pokusu o jeho vyfotografování. Šošáka z toho dostaly až večer dva decáky vodky.
Po této události a po dobrém oběd ve městě již nebyl problém se vlakem vrátit zpátky do kempu na další večer ve společnosti vodky Stalinskaja.
Ve středu ráno byl program stejný jako v předchozí den. Stejná doba vstávání, stejný odchod z kempu, návštěva stejných obchodů a nakoupení snídaně do vlaku a odjezd stejným vlakem. Tentokráte naše cesta však skončila už v Cimpulung Moldovesec. Respektive měla skončit, jenže nikde na zastávce nebylo, a nejspíš stále není, vyvěšené její jméno a tak jsme přejeli až na Cimpulung Est – východ. To se posléze ukázalo jako drobný problém, jelikož do centra města, kde jsme tušili autobusové nádraží to byly čtyři kilometry. Nezbylo než vzít nohy na ramena a vyjít. Centrum města jsme trefili bez problémů, hlavní silnice po které jsme šli prochází totiž jeho přesným středem. Horší by to bývalo s nalezením autobusového nádraží, kdyby se vedle nás najednou nezjevil místní starousedlík, se kterým jsme navázali kontakt již včera ve vlaku. Jeho hlavní výhodou bylo, že mluvil plynně rusky, takže jsem se s ním bez problému domluvil. Přece jenom osm let studia ruštiny se na mě podepsalo lépe než na mých mladších kolezích, kteří ruštinu měli naposledy na základní škole. Domorodec nás totiž poslal na nádraží autobusů jedinou možnou cestou, což byla úzká ulička naprosto přeplněná lidmi. Nikdo z nás by nikdy neřekl, že tudy by mohly jezdit autobusy a tak nejspíše bez jeho pomoci by jsme po městě bloudili dodnes.
Jenže ouha, oproti předpokladům to s autobusovým spojením ke klášterům Moldovita a Sucevita nebylo tak růžové jak jsme si původně malovali. Nebližší autobus jede za tři hodiny. Po kratičké domluvě tak vyrážíme směr západ na konec města k odbočce ke klášterů na stop. Cestou nejprve míjíme vlakové nádraží Cimpulung a poté, již v okrajové části města, kupujeme v zapadlé poště s Martinem známky. Tam mne poštovní úřednice svou angličtinou uzemnila natolik, že ač sám mám maturitu z angličtiny, tehdy jsem se zmohl pouze na zmatené posunky. Čest českého národa tak zachránil až Martin, který přestože anglicky neumí jí oznámil, že chceme fifteen stamps, zaplatil a stále ještě máchajícího rukama mě vyvedl ven na světlo boží. Pak už nám nebránilo nic dojití až na odbočku ke klášterům. Mimochodem, z centra města to byly další čtyři kilometry a hned u křižovatky byla zastávka vlaku pro vesnici Sadova, do které jsme tímto došli. Náš bojový plán bylo dojít na autobusovou zastávku a tam počkat na autobus a při tom stopovat.
V tu chvíli nás začalo znepokojovat, že 98 % ze všech aut které projely a na které jsme zamávali po deseti až třiceti metrech zabočili do dvora, ne vedlejší komunikace, k hospodě a nebo se prostě otočili a jeli radši zpátky. Nicméně když jsme se na chvíli zastavili abychom pěkně v klidu a zblízka prohlédli maníka jak do řeky vysypává kýbl s domovním odpadem, tak nám zastavilo ARO se dvěma chlapama. Když jsme na ně chvilku nechápavě koukali, jako že jsme čtyři, oni že dva a dohromady i v Rumunsku že je to šest, tak jenom jeden z nich otevřel zevnitř ležérně zadní dveře, líně pokynul a my vstoupili. No nasoukali jsme se dozadu jak herinkové. Ale to už cesta příjemně utíkala serpentinami do průsmyku. Cestou nahoru si naše lehce přeložené ARO s bravurou poradilo se starou Dacií o dvou lidech. Letmý pohled na palubní desku však mnoho klidu nepřidával, jelikož ukazatel tlaku oleje byl na nule a ukazatel teploty vody na maximu. Teprve v první vsi kde jsem se chtěl podívat jakou že rychlostí to svištíme přes náves jsme pochopil, že zapojením přístrojové desky se v Rumunsku nikdo moc nezatěžuje. Proč taky, když naši rychlost uprostřed dědiny jsme odhadoval něco málo přes sto kilometrů v hodině. Tím pádem jsme v Moldovitě byli coby dup.
Pohled na nás jak vystupujeme z auta musel být úžasný. Po téměř čtyřicetikilometrové jízdě ve stísněných podmínkách měl totiž každý z nás nějakou tu část těla úplně odkrvenou, v křečích, pokroucenou či jinak zchromlou. Vypadali jsme nejspíš jako parta debilních vysmátých invalidů.
Po prohlídce kláštera jsme nechali Šošáka vevnitř fotit a sami se rozhodli venku posvačit. Přitom se nám naskytl pohled na místní způsob pokládání nového asfaltu. Ten spočíval přibližně v tom, že asi deset místních dělníků ve slušivých oranžových výstražných oblečcích spalo v trávě vedle silnice. Dále jeden klimbal v kabině válce. Najednou se na silnici objevilo auto s návěsem plným horkého asfaltu, který začal sypat do stroje na pokládání koberců. Asfaltových. To probralo asi čtvrtinu dělníků včetně toho ve válci, který začal zběsile pojíždět sem a tam po již nově vyasfaltované části vozovky s pohledem stále upřeným před sebe. Ostatní co se zvedli mezitím nahodili stroj, který začal poslušně popojíždět a pomalu a rozvážně vytvářel nový povrch vozovky. Po odjetí kamionu pro novou dávku živice stroj dále vykonával svou činnost a to ještě asi tři minuty než mu došel stavební materiál. To pracující Rumuni ocenili spokojeným mručením a svalili se zpátky vedle svých línějších kolegů kde čekali na další dávku asfaltu. Během následující půl hodiny co jsme byli přítomni i my se jí nedočkali.
Šošák mezitím nafotil všechny části kláštera včetně jeptišek, turistek co jako jeptišky pouze vypadaly a laviček a tak jsme mohli pokračovat v autostopu směr Sucevita. Zastavily nám asi tři auta, ale všechny se jenom zeptaly na cestu do Sucevity. Nás Čechů. Taky dobrý. Asi po půl hodině nám na mávnutí zastavil plně naložený Mercedes a my už ze zvyku zahlásili Sucevita tam a ukázali prstem dopředu. K našemu velkému překvapení šofér nejprve ukázal dva prsty a poté na nás. Nebylo co řešit. Já a Bedoň jsme další úsek cesty překonávali v medvědovi. A jízda to byla, slušně řešeno, svižná. Do Sucevity jsme dorazili daleko před auty kterým jsme radili cestu. Těžko říct, co si asi západní turisté v těchto vypůjčených autech mysleli když ty dva lidi, co v jedné vesnici stopují a raděj jim cestu, tak ve druhé vsi v klidu popíjejí pivko jako by se nechumelilo. Nejspíš to přisoudili chybě v Matrixu.
Akorát když jsme s Bedoněm dopili pivka a když přestalo pršet, tak dorazil i zbytek výpravy, který stopnul starší dámu s o něco mladší Dacií. A protože Martina cesta poněkud vyčerpala, tak aby nabral nové síly nám sbalil prázdné lahve od piva a vyrazil je do kiosku naplnit. Vrátil se naštvaný, bez lahví, bez piva a bez iluzí. Dodnes nemohu pochopit jakto, že zrovna on si neumí koupit pivo. To je ale ostuda.
Tak jsme šli radši na prohlídku kláštera, který mne ze všech navštívených zaujal nejvíce. Jednak je největší, má nejvyšší kamenné hradby, ale hlavně jsem si konečně přečetl v průvodci nějaké povídání o něm. Při poslední návštěvě ze čtyř je to docela ostuda. To přiznám. Nicméně pro mne osobně byl druhý týden naší dovolené již jen doplňkem k lezení po Calimanech a znamenalo to pro mne již jen tři hezké výlety a poznávání Rumunska jinak než na vrcholcích hor. Snad proto jsem následující den nebyl tak zklamaný výletem do Suceavy. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Po prohlídce kláštera jsme chtěli užít ještě trochu dobrodružství a tak jsme mávli na autobus, který ochotně zastavil. Protože na ceduli měl jako poslední napsáno Cimpulung a jediný kdo měl ještě peníze byl Šošák, netušili jsme žádnou zradu a nechali ho o samotě s řidičem aby zaplatil. Proto nás poměrně překvapilo, když autobusák zastavil v Moldovitě přesně na tom samém místě co jsme stopovali a vehementně se nás snažil vyhnat z autobusu což jsme vůbec nechtěli pochopit, stejně jako on nechtěl pochopit, že chceme jet až do Cimpulungu. Nakonec se přece jenom rozjel i s námi na palubě, ale úplně jiným směrem. My jsme však usoudili, že jeho konečná nejspíš nebude v nějaké zapadlé vísce ale ve městě a že když už má za oknem ceduli s nápisem Cimpulung že by tam měl i dojet. A skutečně. Vzal to obloukem přes Vamu a do Cimpulungu skutečně dorazil. Ovšem z druhé strany než my z něj odešli, čímž naprosto dostal Šošáka, kterému jsme to vysvětlili až večer nad vodkami.
V Cimpulungu v nádražním zahradním kiosku jsme taky potkali tři Čechy, kteří se druhý den chystali vyrazit z Vatry na Calimany. Tak jsme je pozvali do kempu na bar kde jsme jim slíbili dát nějaké užitečné rady na cestu. To jsme také splnili a navíc jsme je ještě neplánovaně opili, aby je ten nástup do hor bolel ještě víc jak normálně.
Čtvrteční ráno bylo opět stejné jako předchozí dny. Jenom nám bylo o trochu víc špatně. Mě dvojnásobně. Jako každé ráno jsem se žíznivě napil z dvoulitrové koly, polknul a málem začal zvracet. Šošák totiž večer pokračoval ve vodkovém dýchánku a do dvoulitrové lahve od koly dolil jedem litr Bedoňovy vodky, co jsme si schovávali na cestu. Jedinou útěchou mi bylo, že jemu bylo ještě daleko hůř.
Po odchodu z kempu, návštěvě obchodů a nasednutí do vlaku jsme tak byli docela rádi, že máme tři a půl hodiny na dospání. V Suceavě jsme nejprve zjistili odjez vlaků zpět a po zkonstatování, že na prohlídku města máme necelé čtyři hodiny jsme vyjeli městským autobusem do města hledat historické centrum. To se lehko řekne, ale hůř udělá, obzvláště když Suceava žádné historické centrum nemá. Centrum města tak tvoří nepříliš velké náměstí s budovami odhadem tak z padesátých let. A navíc náš hlavní vůdce Martin se nějak nepotkal s formou a nějak si nemohl srovnat ulice města s plánkem co jsme měli k dispozici. Když už to u Bedoně a hlavně u Šošáka začalo vypadat na otevřenou vzpouru, tak se Martin snažil zachránit situaci tím, že jsme vyrazili k jakési soše kousek za městem. Teď mi vlastně došlo, že centrum tohoto města se vlastně nachází na jeho samém okraji, protože ona socha je již v lese za kterým začínají pole a cesta z náměstí k soše nám pěšky trvala asi deset minut, tedy stejně jako cesta autobusem od nádraží do centra města. To jsou paradoxy. Nicméně po cestě se situace mezi námi mlčky urovnala a přestože o soše se nedalo říci nic jiného než že socha, nikdo už nic nenamítal proti dalšímu cíly Martina, totiž ruiny bývalého vládního sídla. Hlavní plus této zříceniny byla zahradní restaurace hned vedle. Jenže s cenami které byly drahé i pro nás. Tak jsme jenom dali pivo a vydali se zpátky na cestu na nádraží. Zkrátka celý dnešní výlet do Suceavy jako příliš povedený nehodnotím. Jet tam takovou dálku z Vatry se mi nyní zdá jako velmi zbytečné, nicméně i sám nesu podíl viny, protože jsem v průběhu týdne nějak nestihl pohovořit s Martinem, hlavním a jediným zastáncem tohoto výletu, a rozmluvit mu ho.
Pátek již proběhl podle našich představ. Tentokrát jsme se do růžova vyspinkali, vstávali jsme totiž až po osmé hodině. Pak proběhlo zabalení, zaplacení kempu, rozloučení s obsluhou a odjezd do Cluj Napoca, kde jsme měli zamluvené ubytování v hostelu. Tato cesta proběhla bez jakýchkoli zvláštních událostí, stejně jako ubytování. Byly nám přiděleny dvě palandy uprostřed podkrovní místnosti s dohromady devíti lůžky.
Po uložení ubytování jsme v recepci nahlásili, že se jdeme navečeřet a vyšli do víru města. Nejprve jsme zamířili do blízké hamburgrárny, kde jsme se skutečně najedli. Poté jsme vyšli směr centrum města, jako že na výměnu peněz. Během této cesty jsem jasně definoval svůj požadavek. Točené pivo, nejlépe Ursus, které na zahrádce roznáší pohledná mladá servírka a mají otevřeno alespoň do dvou do rána. Všichni se mi vysmáli. Jenže zázraky se dějí, a tak jsme před pátou hodinou zasedli pod slunečníky s non stop otvírací dobou a mladou a docela i pohlednou servírkou jsme si nechali donést točené medvědy. A protože jsme se rozhodli dělat Čechům všude čest, tak nezůstalo pouze u jedné rundy, ale zahrádku jsme opouštěli něco po půlnoci, když se nám podařilo vypít právě naražený sud. Pravděpodobně jediný, který byl k dispozici. Dokonce jsme své stanoviště neopustili ani při pořádné bouřce, která se krátce před půlnocí přehnala městem.
Přestože jsme se z naší večeře vrátili okolo jedné hodiny, recepční v hostelu ještě byla vzhůru, a co víc, přišli jsme mezi prvními. Teprve po nás se začali pomalu trousit naši spolunocležníci. Vlastně abych byl přesný naše spolunocležnice.
Noc byla krátká a horká. Ne že bychom vyváděli s děvčaty nějaké neslušnosti, ale podkrovní pokoj byl pořádně vyhřátý od slunce a malá střešní okna ho vychladit nedokázaly. Navíc na všech postelích byla pořádná peřina, což v kombinaci s absolutním nedostatkem spodního a vlastně jakéhokoliv prádla a tudíž nutností spát hanbatý a faktem, že ukazovat se cizinkám v plné své kráse také nemusím znamenalo, že až do půl šesté, kdy jsme vstávali, jsem se snažil být alespoň trochu zahalen. Jenže to mi bylo fakt vedro, takže těch pár minut co jsem nakonec dokázal naspat snad ani nestojí za řeč.
Zazvonění budíku, jindy tak nenáviděné, jsem tentokrát přivítal jako akt milosrdenství, hodil na sebe kraťasy a tričko, jediný kus oblečení který jsem dokázal udržet v relativní čistotě a vypadnul ven na ulici. Tam bylo rozhodně příjemněji.
Důvodem tak brzkého vstávání byl odjezd našeho starého dobrého známého vlaku Ady Endre, tentokráte však v obráceném směru. Začala totiž nejsmutnější část každé dovolené, návrat. Společnost v tomto vlaku nám dělala milá paní s ještě milejším boxerem. Psem. Když tak pozoruji okolní krajinu, tak mě napadá, že když jsme se sem přijížděli, tak okolní kopce na mě působily jako daleko vyšší. Buď se místní obyvatelé pustili s vervou do pojídání tatranek, nebo, a to spíš, je to způsobené tím, že když jsem do tohoto kraje přijížděl poprvé, měl jsem za sebou cestu přes celou maďarskou pustu, zatímco nyní se sem navracím po dvoutýdenním pobytu v horách nebo mezi horami. Jsem zvědavý, jak na mě budou působit kopečky na chalupě v Krušných horách.