Den jedenáctý – pondělí 14.7.- 2003

Vatra Dornei

Bystrý čtenář jistě postřehl, že včerejšek je vynechaný. Vše se totiž seběhlo tak, že večer nějak nebyly síly ke psaní. Tak to vezmeme pěkně popořádku od včerejšího rána, respektive noci na včerejšek. Ta totiž byla naše poslední v horách. Počasí se s bohem hor asi domluvilo a přestože jinde na hřebenech jistě foukal silný vítr a možná že někde i sprchlo, na našem kempovišti se ani jehlička na kleči nepohnula a nespadla kromě rosy ani kapička. Naše spaní tak nebylo vůbec ničím rušeno.
Ráno jsme tak mohli brzo vstát čerství do nového dne a s chutí vyrazit dobývat poslední vrcholy. Jako první byl na řadě Caliman Izvor vysoký 2042 metrů. Stoupání bylo přiměřené, znepříjemňované hlavně ostrým studeným větrem. Když jsem se blížil k vrcholu tak jsem byl svědkem zajímavé události. Martin stál na vrcholu na nivelačním sloupku a kochal se výhledem do kraje. Zezadu se k němu přiblížil Bedoň a aby zdůraznil své právo na nivelační sloupek po dobytí vrcholu rozhodl se do něj kopnout. A zgusta. Jenže ne všechno na světě se člověku podaří a tak svým mohutným kopancem zcela regulérně skopnul Martina z niveláku. Tomu se naštěstí nic nestalo kromě psychické újmy z toho, jak ho Bedoň „šmiknul přes párky“.
Po této příhodě jsme sestoupili po hřebenu o trochu níže a opět se dostali do kleče, kde Martin neomylně ztratil cestu asi po padesáti metrech. Nechápu jak se mu to povedlo, ale najednou jsme stáli na malé mýtince obklopeni ze všech stran hustou hradbou z kosodřeviny. Nezbylo než vyrazit náhodně zvoleným směrem. Kupodivu to byl směr dobrý a turistická značka se opět objevila. Po této vsuvce se však vynořil další, daleko závažnější problém. Ve dvoutisícové výšce se bůh ví odkud vynořilo stádo ovcí pečlivě hlídané psy. A ovčák nikde. Zvolili jsme cestu nejmenšího odporu a rozhodli se o obchvat po pravém křídle. Jelikož psi nás již zaregistrovali a přivítali sborovým štěkotem nabili jsme si kapsy kamením a vyrazili. Nutno říct, že hafani svou práci odvedli skvěle. Ke stádu ovcí nás nepustili téměř ani na dohled. Jeden z nich se na nás dokonce pokusil zaútočit, ale čtyři napřažené paže s kameny ho přesvědčili o minimálně vyrovnaných šancích. Nakonec i tato příhoda měla šťastný konec a náš vrchní pozorovatel Bedoň dokonce zahlédl baču. Chrápal ukrytý mezi skálami.
Nyní nám už nic nebránilo v pokoření posledního vrcholu, 2013 metrů vysokého Calimanul Cerbului. Po krátkém pokochání a rozloučení s horstvem jsme se spustili po modrém puntíku dolů do údolí. Cesta vedla nejprve po kamenité louce, mezi malými keříky kleče, nízkou hustou kosodřevinou, kosodřevinou vysokou dva a půl metru a nakonec smrkovým lesem. Příkrý sestup nám trval dvě hodiny.
Když jsme vylezli z lesa na silnici v Gura Haiti, tak jsme se shodli na tom, že tudy bychom do hor nastupovat rozhodně nechtěli. Také jsme zjistili, že před deseti minutami nám ujel autobus do Vatra Dornei. Od místního domorodce, který nám nabízel svou zahradu k vyčkání na další autobus za tři hodiny, jsme se dozvěděli, že o dva kilometry dále je občerstvení. Také nás oslovil jeden Francouz, který vyzvídal kudy a za jak dlouho se dojde na Dvanáct apoštolů a jestli to stojí za to. Shodou okolností to byla jediná zajímavost Calimanů kterou jsme vynechali, tak jsme mu mohli pouze přečíst turistickou ceduli s potřebnými údaji, což ostatně zvládl i sám.
Avizované občerstvení jsme našli bez problému. Objednali jsme si čtyři medvědy – výborné místní pivo Ursus premium, zasedli pře občerstvení a začali stopovat. Zatím bezúspěšně. Když jsme dopili piváky a přemýšleli, no spíš rozhodli se koupit další na naše zamávání zastavila stará rozbitá dodávka a v ní náš starý dobrý Frantík s kamarádem a jejich přítelkyněmi. Po rychle domluvě nás naložili do auta a už jsme se kodrcali do Vatry Dornei. Přestože pršelo, cesta byla mokrá a rozbitá a každou chvíli se od našeho auta rozstříkl gejzír vody, tak jízda utíkala v příjemné atmosféře proložena lámaným rozhovorem a anglickém jazyce. Dokonce nám poradili, že kousek nad kempem je vhodné místo na přenocování bez jakýchkoliv poplatků. Když jsme jim však oznámili, že po sedmi dnech v horách docela toužíme po sprše a po normálním záchodu jenom chápavě a významně pokývali hlavou. Náš chlapský odér musel být opravdu silný. To jsme si však naplno uvědomili až v kempu po vykonání očisty když jsme se krásně vymydlení a voňaví vrátili zpátky do stanu.
Do kempu jsme došli po srdečném rozloučení s Frantíkama, kdy jsme si vzájemně vyměnili národní nápoje v lahvích od kokakoly. My jsme jim nabídli Ferneta a oni nám na oplátku jakýsi slabší národní nápoj z Chorvatska na bázi kafe, hřebíčku a dalších bylin. Byl dobrý. Pouze Šošáka rozhodilo, když se omylem napil Fernetu místo asi o polovinu méně alkoholického cizokrajného nápoje. Oba byly ve stejných lahvích a stejné barvy. A protože loučení nebralo konce a stále probíhalo v duchu neustálého ochutnávání a chválení vytáhl Martin náš hlavní trumf. Domácí slivovici. To byl pro Francouze dost pádný důvod aby se s námi rozloučili a dokonce ani později nedorazili na domluvenou schůzku v kempu na baru. Asi se báli, že by jim druhý den nebylo dobře. Oprávněně.
Vatra Dornei nás totiž přivítala deštěm, že jsme po chvíli vzdali i stavění stanů a šli jsme radši na bar na pivo. A tak začaly mé problémy s psaním deníku. Po pár pivech byla totiž nálada pouze na postavení stanů a na spaní.