Den devátý – sobota 12.7. 2003

Viful Voievodeasa
1825 mnm

Ráno nepršely ani borůvkové knedle ani voda a tak nic nebránilo se spakovat a ve tři čtvrtě na jedenáct opustit naše zatím nejdelší tábořiště. A začali jsme zhurta. Po červeném puntíku jsme se nejprve vydrápali, ano někteří doslova vydrápali, po úbočí Viful Pietriceiul na hřeben s hlavním vrcholem Viful Retitis 2021 mnm, kde je umístěna bouda s meteorologickou stanicí. Původně jsme se chtěli zeptat jaké zítra bude počasí, ale nakonec jsme usoudili, že podobně duchaplných turistů kolem projde asi mnoho, tak jsme se rozhodli meteorology překvapit a vůbec jsme se s nimi nebavili, i když jednoho jsme z dálky viděli jak cosi provádí u jakési budky. Ty z vás co si myslí že ví jaká že to byla budka a co tam vyváděl musím zklamat. Za chvíli se totiž z budky vyvalil dým a my, zvídaví staří svišti se začali dohadovat oč tam kráčí. Někdo si myslel, že nahodil udírnu, jiný zase že „ekologicky“ likviduje odpadky. Já však jsem přesvědčen, že dával kouřovými signály vědět dolu do údolí jak zítra bude. Také byl z vrcholu překrásný výhled do širokého okolí na celé Karpaty a také na lom i s přilehlou fabričkou. Jinak se nahoře nedalo dělat nic jiného než mrznout na větru a to nás brzo přestalo bavit.
Tak jsme sešli do mělkého sedla odkud jsme podle informace z průvodce sešli po červeném kříži asi o sto výškových metrů níže k chatě Refugio Iezer kde byl pramen pitné vody na doplnění zásob. Společnost u pramene nám dělalo stádo polodivokých koní i s hříbátkem. To byla ta veselejší stránka dotankování vody. Ta smutnější nastala, když jsme se začali sápat zpátky do sedla. Panovalo totiž bezvětří a slunce se do nás na prašné silnici nemilosrdně opíralo. Zkrátka něco, co jsme ještě v Calimanech nezažili. Při návratu do sedla, kde začalo i milosrdně foukat, jsme pokračovali v cestě okolo nevýrazného vrcholu Viful Bradul Ciont 1899 mnm. Cesta ale vedla opět kosodřevinou, která místy stezku úplně zahradila. V jednom takovém místě jsem nedopatřením došlápl na volný kámen po kterém jsem se svezl až do pichlavé náruče pinus mugo - borovice kosodřeviny. Jak jsem se tak v ní rochnil, připadal jsem si trochu jako doma o vánocích, tak krásně voněla. Po tomto lehce stresujícím zážitku jsem byl rád, že jsme našli krásné rovné místo na utáboření se, navíc kryté klečí.
A protože bylo krásné počasí byla chvilka i na opalování se. Při této tělu libé činnosti jsme dokonce vymysleli bojový plán na příští týden. A jelikož večer teprve podruhé během naší cesty nezačalo pršet, do stanů a spacáků jsme zalezli až s nastávajícím soumrakem a příchodem večerního chladu.

P.S.: zítřek bude náš poslední den v horách