Den sedmý – čtvrtek 10.7.2003

Sedlo Saua Fetii
Asi 1880 mnm

Den D, tak by se dal dnešek velmi stručně charakterizovat. Splnili jsme totiž Martinovo přání a již dnes jsme dobili Pietrosul, nejvyšší horu Calimanského pohoří s nadmořskou výškou minimálně 2100 m. Minimálně proto, že je to nejnižší údaj, který jsem v souvislosti s touto horou viděl. Pro změnu maximální údaj byl tuším 2106 mnm. Ať však již je vysoká jakkoliv, hora je to vskutku monumentální. Alespoň pro mne. Ale hezky po pořádku.
Ráno se nám podařilo vyrazit na cestu v půl jedenácté. A jelikož jsme se včerejším přechodem sedla mezi Curmatura Tihului a Viful Ciungetu dostali do centrální částí pohoří o turistické značení, na rozdíl od předchozích dnů, nebyla nouze. A nouze také přestala být o turisty. První které jsme potkali byla čtveřice anglicky mluvících domorodců z Targu Mures. Ti šli pouze nalehko a jak jsme vyrozuměli a vypozorovali z jejich pohybu tak dnes ráno vyšli z Rastolity odkud je někdo popovezl hlouběji do hor, vyběhli na Pietrosul a bleskem se vraceli zpátky do Rastolity. A proto na naši informaci, že jdeme také z Rastolity a že už od neděle, házeli po sobě jenom udivené pohledy a následně krčili rameny. Přiznám se, že vysvětlovat jim, že jsme prošli už celou západní část pohoří, se mi v angličtině nechtělo a tak po Targu Mures se nejspíš bude vyprávět, že Čechové jsou v horách pěkně pomalí. Potom už nasadili svoje tempo a po chvíli nám zmizeli z očí v kleči. My jsme dále pokračovali v tempu svém, respektive mém, protože jak známo skupina se vždy přizpůsobuje tomu nejpomalejšímu. Tak jsme došli až k nástupu na Pietrosul.
Zhluboka jsme se nadechli a vyrazili. Cesta, nebo spíše necesta, protože se jednalo pouze o turistické značky náhodně namalované na kamenech, nás vedla nejprve prudce vzhůru na kopec který těsně sousedí z masivem Pietrosulu a je s ním spojený úzkým hřebenem. Z kraje stoupání jsme nejprve potkali další tři Rumuny, kteří šli také nalehko a tři Čechy s batohama, jako my. Ti nám tvrdili, že nikde v horách není voda, že všechny prameny jsou vyschlé. Později se nám potvrdilo, že spíše vodu neuměli najít a navíc nebyli vybavení potřebnými informacemi. Dle našeho průvodce voda tam kde být měla taky byla a bylo jí dost Také v této době v horách dost prší a na nedostatek vláhy jsme si tedy rozhodně stěžovat nemohli.
Zatím se naše zrak začali upírat k začátku úzkého hřebene, kde, v místě kde může projít pouze jeden člověk a to ještě nepohodlně, seděli naši známí Rumuni z Targu a vesele svačili. To, že čtyři maníci s těžkýma batohama je musejí horko těžko podlézat či přelézat je očividně z míry nevyvedlo. Naštěstí se tato, v této fázi výstupu poměrně nebezpečná, akce podařila bez úhony na zdraví kromě rozšlápnutého banánu a jablka a tak jsme mohli pokračovat po úzkém hřebenu dále. Pro mne to byl silný zážitek, protože poprvé ve svém životě se mi poštěstilo kráčet asi po jeden metr širokém hřebenu, přičemž k chůzi byla použitelná sotva polovina. A jak už to tak u hřebenů bývá byl na každou stranu příkrý sráz hluboký odhadem 400 metrů. To, že tam bylo větrno je jasné asi každému. Po tomto adrenalinovém zážitku nás čekala další překážka na výstupu. Tentokráte se jednalo o vylezení na po víceméně volně nahromaděných kamenech o libovolné velikosti. Vylezením myslím opravdové lezení alpského stylu za použití všech končetin a především rozumu, protože se některé kameny jevily, a skutečně také byly značně nestabilní.
Po překonání této překážka už šlo vše hladce až na samotný vrchol, což je vlastně asi čtyřicet metrů vysoká hromada kamení na kterou je jednoduché vylézt, ale slézt z ní dá zabrat o něco víc. Dlouze zde popisovat, že na vrcholu bylo krásně i když foukalo, že byl báječný výhled na všechny strany a že jsme se všichni vyfotili u cedule se jménem a výškou hory asi nemá smysl. Tak se jen krátce zmíním o tom jak nahoru došla i skupinka Rumunů z Targu a vesele pokračovala v pikniku. Jeden z nich nahoře dokonce docela usnul.
Nám se spát nechtělo a tak jsme pokračovali v další cestě po masívu Pietrosulu. Cestou jsme vylezli na další pahrbek, což byl Negoiu Unguresc s kótou 2081 mnm. Dále jsme pohodlně pokračovali po hřebenu až na jeho konec na mapě označený bezejmennou kótou 2049 kde nás čekalo nepříjemné překvapení. Hřeben končil jako když utne a pod námi, asi o dvě stě metrů níže bylo sedlo Saua Fetii do kterého jsme měli v plánu dojít a do kterého se odtud dalo téměř doplivnout. Marně jsme hledali nějakou cestu, nebo alespoň její náznak. Červená značka byla neúprosná. Sestupovalo se přímo dolů jakousi kamzičí stezkou. A asi aby nám nebylo smutno tak nás opět dostihla výprava z Targu a v tom nejprudším a nejhorším místě nás začali předcházet. Na naše kletby a nadávky odpověděli úsměvem a odzbrojujícím „drum bun“. My jim na oplátku popřáli aby si zlomili vaz a vstoupili z kamení do kleče. Nyní, když píšu tento denník jsou oba mé zážitky, z kamení a z kleče, ještě příliš živé a tak nemohu objektivně posoudit co bylo horší (nyní při přepisu do el. podoby si uvědomuji že tehdy bylo kamení asi horší, kleče jsme si totiž v budoucnu užili ještě do sytosti). Nicméně byla vyhlášena soutěž o nejlepší verš v souvislosti s kosodřevinou. Tu jsem nakonec vyhrál se sloganem: „Magda v kleči neklečí, Magda v kleči močí; vždy když trochu zatlačí, vyvaluje voči“. A když jsem jako refrén nabídl: „Voči, voči, voči, voči, dýja dýja dá“ bylo rázem zapomenuto mé celodenní courání.
To už jsme ale dorazili do sedla na tábořiště a v začínajícím dešti postavili stany a nakýblovali se do nich. Teprve poté začal řádný letní horský deštík. Pak už bylo zajímavé už jen setkání s ovčákem, jeho stádem a jeho psy. Teprve tehdy jsem pochopil strukturu tohoto společenství. Ovce si prostě jdou kam se jim zamane a ovčák, jestliže o ně nechce přijít, musí prostě za nimi. A psi tam jsou pouze na zahánění zvědavých turistů. Později jsme toto poznání mohli ověřit na vlastní kůži…