Den šestý ráno – středa 9.7. 2003

Jižní úbočí Struniorul Asi 1850 mnm „Tak tohle je pravej outdoor“ prohlásil včera ráno Šošák, když jme vyrazili. No ráno, déšť nám nedovolil se zabalit dříve jak v poledne. A jeho slova se ukázala jako pravdivá Hned od začátku dne jsme totiž požili veškeré vybavení proti dešti co bylo k dispozici.
Cesta s modrým pruhem nás nejprve vedla příkře vzhůru na přibližně 1700 mnm. Tam bylo rozcestí, kde jsme se museli rozhodnout zda budeme pokračovat po modrém pruhu, který podle mapy vede po jižním úbočí masivu Bistriciorulu (1990 mnm), či zda po žlutém a následně červeném pruhu odbočíme opět příkře do kopce a budeme zdolávat první vrcholy. Jelikož jsme celou dobu šli stále v mlze a stoupání do kopce jsme si za poslední dva dny užili dosyta vyhrála varianta modrý pruh, což se nakonec kázalo, alespoň podle mého soudu, jako značně nešťastné řešení. V průběhu dne se totiž mraky zvedli a přestože se slunce za celý den neukázalo, tak jakýsi výhled z vrcholů by byl nejspíše možný. My jsme se tak museli spokojit s výhledy na jižní stranu pohoří na horské hřbety a údolí táhnoucí se k Rastolitě.
Zato cesta po které jsme se vydali nás vypekla Ta totiž pokaždé, když se do úbočí hory zařízl tok potoka a začal vytvářet nové údolí, opravdu hodně prudce klesla k tomuto potoku, aby vzápětí tu mírněji, tu prudčeji vystoupala sotva o polovinu té výšky kterou před tím ztratila. Po cestě také byly různé nástrahy v podobě častých suťovisek, přelézání přes holou skálu téměř bez možnosti kde se zachytit a podobně. A když se cesta po krátkém hledání značky u křížení s modrým trojúhelníkem začala opět zvedat na svou původní nadmořskou výšku tak jsem začal tušit, že dneska bude problém. Síly se totiž vytrácely astronomicky rychle a protože jsme za celou dobu chůze po úbočí neviděli žádné vhodné místo k zalágrování, byl předpoklad, že budeme muset dojít až na hřebeny, což se nakonec ukázalo jako realita.
Ke konci cesty, když už jsem doslova pletl nohama a pokračoval vpřed spíš silou vůle se najednou přede mnou se Šosákem, který mi stále dělal garde, vynořil Martin bez batohu a se slovy „máme místo na kemp“ mi odebral můj bágl a po chvíli se ztratil před námi na cestě. Za tento hrdinský čin si zasluhuje podkování před nastoupenou jednotkou. A jelikož každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, je myslím na čase abych napsal něco o přezdívkách, které si stihl během krátké doby vysloužit. Takže nejprve Brumla. To když ve vlaku po Budvaru brumlal (říhal) tak dlouho a tak statečně, že i přicházející bouřka mu jen tiše záviděla. Dále si vysloužil přezdívku Šmudla, protože vždy když jsme ztratili značku, tak stačilo zavelet „hledej Šmudlo“ a Martin našel. A tento jeho zatím poslední hrdinský kousek mu přisoudil přezdívku Šerpa.
Večer se odehrál již v zaběhlých kolejích. Po našem příchodu na tábořiště se zvedl silný vítr, jen co jsme postavili stany tak začalo pršet a nám nezbylo než po malé večeři zalézt do spacáků a pokoušet se zahřát všemi možnými prostředky. Noc byla charakteristická stálým deštěm a silným větrem co dokázal se stany pořádně zahýbat. To mělo za důsledek, že Šošákovi se namočila od stanu karimatka a od ní spacák. Takže nyní jen tak poleháváme a čekáme zda se Šošákovi podaří spacák usušit a zda přestane pršet.
Zkrátka, tohle je pravej outdoor.

P.S.: Dnes se slunce neukázalo.