Den čtvrtý – pondělí 7.7. 2003

Kdesi v mracích na modrém pruhu u Piciorul Scurt asi 1550 mnm

Dnes proběhla první pořádná prověrka fyzických možností a horského vybavení. Ráno bylo jako malované malířem v depresi. Skoro zataženo, slunce ne a ne vykouknout a při pohledu zpět do hlavního údolí říčky Rastolity byly vidět prohánějící se chuchvalce mraků či mlhy nebo co to vlastně bylo. Nicméně nepršelo a tak nám nic nebránilo v uvaření a snědení snídaně, zabalení stanů a batohů a přesně v deset nula nula jme vyráželi na cestu.
Jestliže cesta včera stoupala jen mírně, dnes si na nás Calimany přichystaly pochoutku hodnou právě probíhající Tour de France. Nejprve jsme pokračovali ve stoupání ještě vcelku mírném, ale po odbočení doprava v místě, kde se sbíhala dvě údolí do jednoho, kde jsme pokračovali dále po modrém puntíku proti proudu říčky, nebo spíš potoka Scuriul, se už cesta proti nám zvedla znatelně. A když se po doplnění zásob vody (v místě kde se cesta odklání od toku potoka kousek pod Poiana Lunga) okolo půl druhé přidal nepříjemně silný déšť a po cestě se začali valit proudy vody, bylo o zábavu postaráno. Musím přiznat, že v té době (a jak se později ukázalo tak pokaždé, když cesta vedla do kopce či z příkrého kopce) už jsem značně zaostával a dnešní den jsem přestál poměrně se ctí jen díky Šošákovi a jeho magickému vodnímu váčku. Nicméně když se rozestoupil les a my uviděli vytoužené sedlo Poiana Lunga, kde se páslo stádo ovcí a ovčáčtí psi (ano ti praví, Calimanští velcí jako malé tele) právě doráželi na Martina s Bedoněm, bylo nám hnedle i do zpěvu. Jenže chyběl dech.
Při příchodu na Poiana Lunga (mimochodem cestou opět o několik stupňů příkřejší) nás přiběhl uvítat nejprve starý uštěkaný ovčácký pes (zatímco jeho dva mladší kolegové jen tak symbolicky o sobě dávali vědět ze svých pohodlných ležení) následován ovčákem. To už jsme i mohli spatřit (i díky právě ustavšímu dešti) malou salaš, která se skromně krčila v sedle a Martina v družném hovoru s dalšími ovčáky. I nás po příchodu nahoru čekalo upřímné srdečné přivítání včetně povinné ochutnávky domácího tvarohu. Poté nás překvapil dotaz, zda si ovčáky nechceme vyfotografovat. Nikdo se k tomu nejprve neměl, ale na moje naléhání, že osm bačů u opravdu malé salaše je motiv fakt zajímavý , začal nakonec Martin vybalovat aparát. Jenže ovčáci neměli pochopení pro fotografování v přirozeném prostředí a všichni se disciplinovaně seřadili před křížem, co trůnil u cesty hned naproti salaši. A k tomu aby je Martin vyfotil ještě jednou po návratu do boudy jsem ho už nepřiměl, přestože jsem obětoval půl lahve Ferneta na utužení přátelství. Jako značně kontraproduktivní se to ukázalo v momentě, kdy vrchní bača přinesl dvoulitrovou PET láhev plnou kalné růžové tekutiny se záhadnými sedimenty na dně. Okecat to nějak nebyla šance tím spíš, že zároveň z lahve ulil do velkého umolousaného panáku až po okraj a podal ho Šošákovi. Podle jeho zkřiveného obličeje a zalomeného postoje ihned po požití jsem poznal, že se jedná pro středoevropana o jev spíše nadpřirozený. A proto, přestože vůně té záhadně kořalky vůbec nebyla špatná, jsem si ze svého panáku ucucnul sotva půlku a zbytek podal Martinovi. Toho si bodrý bača buď nevšiml, anebo spíše o tom taktně pomlčel. Jediný Bedoň byl po své poctivě vypité dávce schopný slušně poděkovat a navíc i pálenku pochválit. Za odměnu nám bača prozradil, že se jedná o výrobek z místních borůvek. Neměli jsme důvod mu nevěřit. Pak už zbyl čas jen na „drum bun“, přání dobré cesty a my pokračovali zvesela z kopce dolu na druhé straně sedla.
Chvilku. Asi po sto padesáti metrech jsme vkráčeli opět do lesa, to už po modrém pruhu, po vcelku rovné a jen mírně stoupající cestě. Ta vydržela asi dalších sto padesát metrů za kterými se objevilo něco o čem jsem doufal že nenastane, i když mi bylo jasné, že v takovýchto horách to je pouhá utopie. Cesta zaržála a vzepjala se proti nám jak mladý vraník. Poprvé jsme se tak seznámili s rumunskou specialitou – vést cesty kolmo do kopce. Vyšplhat se až nahoru mě stálo hodně fyzických sil a mnoho zastávek na oddech. Jako odměna po zdolání tohoto stoupání nám byla servírovaná cesta po rovince na strmém úbočí kopce Piciorul Scurt, mlha z mraků a slabý, zato vytrvalý déšť a nepříjemný vítr. A tak po vyšplhání další části kopce nás mile překvapil Bedoň se sdělením, že Martin hledá značku a místo na přenocování. Právě když se vrátil s vítězoslavným „mám oboje“, tak se strhnul docela slušný lijavec. Avšak po příchodu na naše budoucí tábořiště pršet náhle přestalo a tak jsme mohli v klidu postavit stany, uvařit večeři, a protože bylo docela zima, tak i brzo zalézt do spacáků. Zkrátka ubytovat se. Tak vzniklo i dost času na psaní deníku, přičemž se opět krásně rozpršelo.

P.S.: Slunce jme viděli dnes naposledy ve 13:00; až ho uvidíme příště, tak dám vědět.