Den třetí – neděle 6.7. 2003

V údolí říčky Scuriul nad Rastolitou asi 850 mnm

Až nyní se dostávám k psaní tohoto deníku, který bude mít za úkol popsat pravdivě a objektivně pouze a jen z mého pohledu putování po Rumunsku třech turistů a jednoho blázna (mě), který si chtěl jen tak udělat procházku po hezkých horách.
Ale teď už hezky po pořádku. V Praze před odjezdem jsme se v hospodě sešli my čtyři, prý aby se nám ve vlaku hezky spinkalo. Také se s námi přišli rozloučit Krupi s Luckou, Brůča s Verčou a nakonec i Pepíno s Hankou, kterou nám tím zároveň představil. Tímto bych jim rád vyjádřil obrovské poděkování. Do vlaku jsme tedy nastoupili čtyři. Martin, který celou cestu zorganizoval, Šošák, který je ze všech úplně nejmladší (o 13 dní), Bedoň, o kterém vlastně nic nevím a já, největší blázen , který jako jediný má doma ženu, má doma dítě a váží přes sto kilo.
V Panonii, asi nejlepším vlaku při cestách do Rumunska, nás přivítal mladý snaživý stevard se slovy, že má 11 bas piva a jestli si prý nějaké dáme. Tak jsme si dali a přesně podle jízdního řádu vyrazili z Hlavního nádraží. Jak už to bývá u lůžkového vlaku s odjezdem něco před půlnocí, tak jsme brzo usnuli a probudili nás až čeští a slovenští celníci. Ti byli úplně v pohodě a spokojili se pouze se zjištěním, že pasy máme všichni. Prostě jenom porovnali počet hlav v kupé a počet zelených či fialových knížeček. Výsledek obojího jim vyšel čtyři a tak bylo vše v pořádku. Pak, už vlastně po chvilce když jsme zastavili v Rajce, přišlo opět duo celníků, tentokráte slovensko – maďarské. A opět v pohodě, bez, pro nás zbytečných, otázek. Jediné zdržení tak vzniklo přepřaháním lokomotivy. Odpojili nám slovenskou „třistapadesátku“ a připojili nějakého Maďara. Ten měl opravdu velký smysl pro humor, který se uplatnil hlavně při rozjezdu a při brždění, kdy chtěl určitě někoho sundat z lehátka. S tímto vrahem spánku jsme dorazili až do Budapešti na nádraží Keleti. To už bylo denního světla. Tam nás čekalo další přepřahání, protože toto nádraží je neprůjezdné. Asi jako naše Masaryčka.
Z Budapešti jsme „couvali“ s novou lokomotivou a s hodinovým zpožděním. To jsme ocenili v Szolnoku, když jsme při přestupu na rychlík Ady Endre čekali pouhých třicet minut. čekání jsme si zkrátili především pozorování odjezdu pravidelného osobního vlaku do Budapešti, což samo o sobě tak zajímavé není, nicméně kdy je lokomotiva připojena na konci vlaku, tak to už stojí za povšimnutí. Nakonec jsme se shodli na tom, že mají asi málo lokomotiv, tak jezdí takhle aby nemuseli v Budapešti přepřahat.
Teprve po příjezdu maďarského vlaku začalo to pravé cestování, protože v lehátkovém voze Českých drah s českým stevardem vám cesta ubíhá přece jenom příjemně a hlavně v leže. Přestože jsme měli rezervovaná místa, a náš vagón i kupé nalezli bez jakýchkoli problémů, tak nám čtyřem se vysmívala pouze tři volná místa a pět cizokrajných účastníků losování o vyhoštění z kupé, které nastalo po předložení našich místenek a vysvětlení, že jsme opravdu čtyři a to ještě s dost velkýma batohama. Nedemokratické losování nakonec prohrála jakási slečna, která byla možná mladá a možná i sympatická, jenže byla sama, neměla ostré lokty ani místenku a tak z kupé vypadla tak rychle, že jsem musel chvíli přemýšlet, zda tam vůbec byla.
Ať tak či onak, nakonec jsme se do kupé vešli všichni čtyři i s batohama. Teda kromě batohu Šošáka, kterému jakožto nejtěžšímu (a také největšímu) zavazadlu naší výpravy připadlo s jednatřiceti kily bez vody čestné místo na chodbičce, kde „vůbec nikomu nepřekážel“. Ale kdo by se s ním tahal. Jen tak pro zajímavost, my ostatní máme batohy okolo dvaadvaceti kil. Tento vlak se tak stal pro příštích deset hodin našim domovem. Musím uznat, že až do příjezdu na rumunské hranice vcelku příjemným. Maďarská celnice v ……… byla ještě milá, ale její khaki obleček a kol proklatě nízko u pasu naznačoval, že tato hranice bude trochu jiná než na jaké jsme zvyklí. Už na maďarské straně jsme dostali rumunského diesla, který vystřídal svého maďarského kolegu co nás spolehlivě táhl z Pűspőkladány, kde jsme opustili elektrifikovanou trať. Pak už o zajímavé okamžiky nouze věru nebyla. Ať už se jednalo o mladého aktivního rumunského celníka blba, nebo jeho kolegu ve skoro prázdném vlaku na sousední koleji který v každém kupé šel na všechny čtyři, zkontroloval jestli se pod sedačkou nikdo neskrývá, pak křepce vyskočil a pokračoval v sousedním kupé. Jeho pohyby byly tak automatické a komisní, že jsem pojal podezření, že se je učí všichni celníci na rumunské celní akademii podle šedesátistránkové brožury za tímto účelem vydané. Nebo když kousek od nádraží sjel blesk do maďarské pusty a Martin hodil svůj úlekový obličej a když viděl naše tázavé pohledy ihned přispěchal s odpovědí „No já myslel, že to i práskne“ a v tom to prásklo. Smáli se mu i cizinci. Zkrátka a dobře hranice jsme opouštěli v dobré náladě. A bylo se i na co koukat. Rapidně stoupl počet volně se popásajících koní či krav, sem tam se objevil i polehávající pasák. Také byl krásný výhled na průmysl v okolí Oradey. Velký průmysl. A za Oradeou také konečně přestala být okolní krajina jako lívanec a objevili se kopečky.
To mě napadlo se zamyslet nad tím, kdo, kdy a proč určil, že maďarsko rumunská hranice bude ležet zrovna tam kde leží. Našinec zvyklý na hraniční čáru tvořenou přirozenou přírodní překážkou jako je horský hřbet, řeka či potok se asi bude podivovat, že uprostřed typické maďarské pusty, mimochodem pořádně vyprahlé a tím pádem celkově chudé se najednou objeví čára hranice. Na druhou stranu možná právě kvůli této chudobě místního kraje jej nikdo nechce a všichni jsou spokojení, že ti chudáci co tam žijí jsou uklizení až hezky u hranic.
Pak to šlo ráz na ráz. Ani jsme se nevzpamatovali a už jsme s vlakem uháněli nějakou soutěskou, pak podle jakési řeky až někam nahoru a podle jiné řeky zase hezky dolů do Cluj Napoca neboli Kluže. Tam jsme opět obdrželi elektrickou lokomotivu a stále s hodinovým zpožděním jsme vyrazili na asi nejhezčí část cesty. Překonávali jsme totiž jakousi vrchovinu, která byla docela pustá, zbavená všech stromů a keřů. Jediné co z vlaku bylo možno spatřit byly oblé kopečky s malými políčky či pastvinami se stády ovcí a sem tam nějaká usedlost. Nebýt skutečnosti, že jedu v „moderním“ rumunském elektrickém vlaku připadal bych si jako o sto let dříve. Také proto, že elektrický proud zde byl určen výhradně pro vlaky a místní lidé měli evidentně smůlu. Jenom občas byly vidět torza jakéhosi bývalého produktovodu, ostatně jako v celém Rumunsku. Touto malebnou krajinou jsme dojeli do ………, kde jsme dostali znovu lokomotivu na naftu.
Cestou do Targu Mures se ráz krajiny rapidně změnil. Jeli jsme nyní širokým údolím, avšak životní styl místních obyvatel nikoliv. A tak když se na obzoru objevila chemička před Targu, dokonce i s barevnýma čmoudíkama, byla to ta nejlepší připomínka toho, že na rumunský venkov je čas zapomenout. Ostatně místní vláda to již asi udělala dávno. Přijeli jsme totiž do Targu Mures, cíle naší první části vlakové cesty. Ubytovali jsme se v hotelu sport asi 300 m od nádraží. Milé recepční jsme nechali do zástavy 30 EUR a domluvili se, že v leích zaplatíme až další den až se nám podaří vyměnit eura. Pak jsme vyrazili do města na obhlídku směnáren a města. Osobně mě hodně překvapilo. že okolo desáté večer to v centru města žilo podobně jako v turistických letoviscích, ale bez turistů. O veškerý noční život se tu starala místní hojná omladina a spousta taxikářů s úžasnou cenou 5000 lei za km. To je asi 5 korun. Po zjištění možností směny valut jsme se vrátili na hotel kde jsme si s Martinem dali jednoho balkónového Budvara v plechu a přiťukli si na zdar věcí příštích. No přiťukli, byl to spíš zvuk, jako když se srazí dvě lokomotivy z mletého masa.
Ráno jsme s Martinem vyrazili do jediné non stop otevřené směnárny ve městě kterou jsme prostě vykoupili. A to jenom za hloupých 150 EUR. Zbylých 50 EUR jsme pak směnili s taxikářem co stál ve frontě za námi za aktuální kurs ve směnárně. Kupodivu byl poctivý. Doteď však přemýšlím, co s tou padesátieurovou bankovkou bude dělat. Po návratu do hotelu jsme zjistili, že Bedoň se Šošákem ve svém pokoji právě vstali. Měli sice nařízený budík na telefonu na stejnou hodinu jako my, ale Šošák zapomněl přeřídit čas o hodinu dopředu. Alespoň tak mohl po probuzení sledovat obcování dvou ptáčků. Nakonec jsme přece jenom stihli včas zaplatit a dojít na nádraží, odkud jsme vyrazili směrem do hor.
Jeli jsme echt rumunským courákem, takže jsme mohli pozorovat pestrou paletu domorodců. Během cesty se také dojedli poslední zásoby jídla na cestu – řízky a karbanátky (bez kyselé okurky, Martine ty ty ty) a dopili poslední Budvary. Také jsme pozorovali vzrůstající počet mládeže ve vlaku, hlavně svátečně oděných dívek, kterému učinila přítrž až hromadná evakuace z vlaku na jakousi pouť. To už jsme se ale přiblížili k Rastolitě, našemu výchozímu místu.
A tady to začalo. S batohem na zádech s maximálním množstvím vody a jídla jsme vyrazili. Nejprve po hlavní silnici do vsi, od nádraží vzdálené asi 1 kilometr, kde jsme bez problémů našli patřičnou odbočku včetně turistické značky – modrý kříž. Cesta pak pokračovala stále mírně do kopce asi šest kilometrů, kdy jsme se oddělili od hlavního údolí a toku říčky Rastolity. Po cestě jsme museli minout jakousi stavbu přehrady, kamenolom a štěrkovnu. To vše kousek vedle sebe v hlavním údolí. Po již zmíněném odbočení , nalezení značky žlutý kříž a prvním seznámení s místními psy a krátké chůzi jsme našli ideální místo na utáboření se na posekané a docela i rovné louce na pravém břehu říčky Secu. Pro mě to bylo opravdové vysvobození, protože při své první podobné akci jsem po necelých čtyřech hodinách chůze s, jak se později ukázalo, s naprosto blbě nasazeným batohem opravdu nezvládal. Nakonec se naše zalágrování ukázalo jako šťastná volba, protože krátce po postavení stanů začalo pěkně pršet. Sice krátce, ale vydatně. Po dešti proběhli klasické věci jako večeře, nadávání na těžký batoh, bolavý nohy nebo záda a brzké zalehnutí do spacáků, kdy jsem konečně měl dost času abych začal psát tento deník.