Pouť po malovaných klášterech Bukoviny

Přeneste se s námi na chvíli zpět v čase, do doby, kdy nepropustné a bukové hvozdy Moldavského vojvodství patřily medvědům a vlkům, kdy si pravoslavní věřící jen s vypětím všech sil uchovávali svou víru před vlnou katolicismu a kdy tuto zemi sužovali nájezdy tatarských hor z východu.
Přesně v té době, před více než šesti sty lety, vyhlásil vojvoda Bogdan z Cuhey (čti Kuhej) jeden z prvních nezávislých států na území dnešního Rumunska - vojvodství Moldavii. Jeho následovníci - vojvoda Štěpán Veliký (Stefan cel Mare) a jeho syn Petru Rares, pak založili v Bukovině mnoho opevněných klášterů a kostelů, z nichž větší část jakoby zázrakem přežila staletí válek a náboženských perzekucí. Zachovaly se jako němí svědkové rumunského středověku až do dnešních dnů.

Tajemství barev

Naše pouť po bukovinských klášterech začíná ve Vamě, malé vesnici na úpatí východních Karpat, odkud pokračujeme dál do kláštera Moldoviţa (čti moldovica). Klášter Moldoviţa nechal postavit roku 1532 vojvoda Petru Rares na troskách původního kláštera zničeného sesuvem půdy- Dal ho obehnat mocnými obrannými zdmi se strážními věžemi v rozích. Jediným vstupem do kláštera jsou dodnes okovaná dubová vrate, nad nimiž je do kamene vytesán erb Moldavského vojvodství.
Po jejich projití jsme najednou hnáni jakoby strojem času doprostřed středověku. Naše první kroky míří k staré, hluboké studni, chráněné šindelovou střechou. Dřevěný rumpál pomalu vytahuje okované dubové vědro, plné průzračné vody. Z vedlejší budovy se náhle vynořuje stará jeptiška a pomalu se ubírá travnatým dvorem směrem k něčemu, co naše oči dosud nespatřily. Štíhlé zdi kostela, stojícího uprostřed nádvoří, chrání proti nepřízni počasí mohutné trámy předsunutých krovů, pokrytých rovněž šindeli. Stěny kostela jsou kolem dokola pomalovány biblickými motivy a výjevy ze života svatých. Spodní část jižní zdi zdobí několikametrové Obléhání Cařihradu. Síra ve žluté, hlinka v červené a kobalt v modré - to jsou tajemství vysvětlující zářivost všech barev i po staletích.
Oslněni slunečním světlem míříme od kostela k několik kroků vzdálenému příbytku pro kostelníka, postaveném biskupem Efremem v r. 1612. V přízemí je dnes malé muzeum, které kromě několika vzácných rukopisů uchovává i dřevěný vyřezávaný trůn, na kterém podle legendy sedával sám Petru Rares. V horním podlaží jsou cely jeptišek. Usedáme na starou lavici na nádvoří kláštera a znovu podléháme kráse apoštolů, defilujících na východní zdi kostela.

Spanilá Suceviţa

Druhým bodem našeho putování Bukovinou je návštěva kláštera Suceviţa (čti sučevica). Podle pověsti stála u zrodu Suceviţy jistá žena, která zde svážela po 30 let kamení v dřevěném voze, taženém volským spřežením, a to za účelem odpuštění jejích hříchů. Pravdou je, že klášter, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1586, nechal vystavět rod Movilesců - bojarů, kteří v 16. a 17. století vládli Moldávii a Valašsku. Jeho mohutné obranné zdi tvoří čtverec o stranách 100 metrů, hradby jsou 6 metrů vysoké a bezmála 3 metry silné. Zdobí je obraně věže, ochozy a střílny. Uprostřed hradeb stojí překrásný malovaný kostel.
Nízkými dvířky, která jsou součástí mohutných dubových vrat, vstupujeme na nádvoří největšího a patrně nejkrásnějšího z klášterů, které jsme navštívili. Jakmile stojíme na nádvoří, ujímá se nás jedna ze sester. Nabídka noclehu a hlavně teplého oběda přijde vhod. Usedáme před velkou černou kuchyní, jako vystřiženou z Bertolucciho adaptace Eccova Jména růže. Po hutné zeleninové polévce následuje mamaliga (rumunská verze italské polenty), volské oko, ovčí sýr a brambory - vše domácí výroby. Klášter je totiž z hlediska potravin téměř soběstačný. Oběd zapíjíme vynikající pramenitou vodou z klášterní studně.
Po obědě se procházíme po nádvoří, neustále nás míjejí mladší i starší řádové sestry, každá však dává najevo okázalý nezájem o naše maličkosti. Obdivujeme přenádherné malby zdejšího kostela nasvícené paprsky poledního slunce. Středověcí umělci Sofronie a Ion se na kostele doslova vyřádili. Hymus Akathistos přechází v Josův rodokmen a ten zase v modlitbu všech svatých. "Stupně ctností" zobrazují třicet fází mezi peklem a rájem, pod mohutným klenutím kostelního vchodu najdeme zobrazení Apokalypsy, či proroctví sv. Jana.
Večerní motlitba probíhá v malé kapli naproti kostelu zcela v duchu ortodoxní liturgie - po několika zpěvech, přednesených mladou jeptiškou a přerušených syčením starších sester vždy, když udělá chybu, se zjevuje jako posel Páně starý pop s mohutným plnovousem. Několikrát zabíhá a vybíhá zpoza ikonokaustu, čímž přerušuje jinak zdánlivě monotónní tok bohoslužby.
Večeře, následující po bohoslužbě, je podobná obědu, akorát k pití je teplé mléko a čerstvý jogurt. Podél pole, obsypaného těžce pracujícími jeptiškami, se v posledních paprscích zapadajícího slunce ubíráme k naší noclehárně. Vždyť muži nemají po západu slunce v klášteře co dělat…

Po strašidelné stezce

Cesta do 20 km vzdáleného kláštera Putna by se dala v krátkosti popsat asi takto: …příkrými svahy nahoru a dolů po úzké stezce, která se co chvíli ztrácí v hustém mlází nebo bučině, u dvou kravských mršin, zapomenutých hladovým medvědem a několika vlky na břehu potoka, zabočit doleva na cestu posázenou skvrnitými mloky, přes louže plné čolků, kolem dřevorubce polehávajícího pod modříny až k branám kláštera…
V roce 1966 oslavil klášter Putna 500 let od svého založení, opředeného jak jinak než pověstmi. Podle nich se Štěpán veliký postavil se svým lukem na nedaleký kopec a na místě, kde dopadl jeho vystřelený šíp, zbudoval studnu. Místo dopadu druhého šípu pak označilo polohu oltáře a třetí šíp předznamenal zvonici.
Na nádvoří kláštera vstupujeme branou v obranné věži. Zdi zdejšího kostela, ukrývajícího hrobky Štěpána velikého a celé jeho rodiny sice nejsou malované, přesto stojí rozhodně za pozornost, stejně jako nepostradatelná studna, dlouhá budova refektáře s dormitářem a Věž pokladů.
V Putně dnes žije asi 60 mnichů. Hlavní náplní jejich práce je kromě modliteb, malování ikon, výroba upomínkových předmětů pro turisty, zemědělství a pastevectví.
Vracíme se k noclehárně kláštera Suceviţa, kde si vyzvedáváme batohy. Navzdory naléhání sestry Marie, abychom se na noc nevydávali do hor plných medvědů, míříme do kláštera Humor - dalšího cíle našeho putování.

Sixtinská kaple východu

Klášter Humor je nejmenší ze všech malovaných klášterů jižní Bukoviny, titěrný kostelíček uprostřed připomíná spíše větší kapli. Ve srovnání se svými bukovinskými vrstevníky působí velmi skromně. Jeho vnější i vnitřní malby vynikají sytě rudou barvou, kterou středověcí umělci extrahovali z místních popínavých květin s jasně žlutými květy. Zcela neobvykle naopak vypadá opodál stojící obranná věž, nejdůležitější bod kdysi mocného opevnění. I když se humorské hradby do dnešních dnů nedochovaly, výstup po kamenném schodišti uzounkými chodbami dává naději, že co chvíli se proti nám vyřítí ozbrojenec s kotlem vroucí smoly, kterou vzápětí vychrstne na nevěřící dobyvatele beroucí ztečí hradby kláštera.
O několik hodin později a několik kilometrů dále sedíme na rozdrkotaném dřevěném voze, taženém malým houževnatým rumunským koníkem, jakých jsou zde tisíce. Stopli jsme mladý pár, vracející se z pole. To, že vezou dva exotické cizince, je pro ně asi stejný zážitek, jako pro nás koňský stop. Vykládají nás na parkovišti u dalšího kláštera a k našemu údivu otáčejí a jedou stejnou cestou zpět.
Klášter Voroneţ (čti voronec), neboli Sixtinskou kapli Východu, dal v roce 1488 během třech měsíců a třech týdnů postavit Štěpán veliký na radu poustevníka Daniela z Voroneţu. Ten se stal také jeho prvním opatem. Mniši sídlili ve Voroneţu až do osudného roku 1785, kdy byli nuceni klášter opustit. Dnešní obyvatelky kláštera přivedla do jeho polorozpadlých zdí matka představená Irina Pantescu v roce 1991.
Ponechme stranou hrob poustevníka Daniela, stejně jako bohaté vnitřní malby znázorňující Utrpení Ježíše Krista, Motlitbu na Olivetské hoře, nebo snímání z kříže a zaměřme se na dílo v jižní Bukovině nevídané - na obrovskou kompozici Posledního soudu, která jako vrcholná část díla neznámého umělce pokrývá celou západní stěnu kostela. Poslední soud rozdělil středověký umělec do pěti úrovní. Uprostřed obrazu vidíme Boha Otce, po jehož pravé a levé ruce rozprostírají andělé pergameny se znameními zvěrokruhu. O úroveň níže sedí na zlatém trůně Bůh Syn, po pravici má Pannu Marii a po levici sv. Josefa, za nimi dále sedí na každé straně šest apoštolů, přičemž další a další lavice zaplňují desítky hlav se svatozáří - další svatí. Středem třetí úrovně je Duch Svatý, ke kterému zprava přivádí sv. Pavel zástupy věřících. Ještě zajímavější jsou Mojžíšovi zástupy nevěřících, které prorok přivádí zleva. Jsou to Židé, Turci, Tataři, Arméni a Afričané. Dnes bychom toto středověké chápání světa zřejmě nazvali rasovou diskriminací… Uprostřed čtvrté úrovně váží andělé dobré a zlé skutky. Zleva jim přihlížejí nejvýznamnější panovníci, stojící na hradbách Cařihradu. Část poslední úrovně potom představuje peklo, jako jedna z alternativ pro nehodné věřící. Zcela omámeni sedíme téměř hodinu proti západní zdi a zíráme na neuvěřitelný obraz.

Zjevení Salvátora

Výchozím bodem pro naše poslední putování za starobylým klášterem Dragomirna je neuvěřitelně ošklivá oblastní metropole Succeava (čti sučáva). K jeho nádherné kamenné bráně přicházíme lipovou alejí, vchod do kláštera hlídají tři andělé vyvedení na hradbách v nadživotní velikosti. Brána samotná vede dolní částí zvonice, která je zároveň nejvyšší věží mohutného opevnění. Kníže Miron Barnovski dal totiž v roce 1620 okolo celého klášterního komplexu vztyčit jedenáctimetrové hradby, které s úspěchem ubránily duchovní centrum před útoky Turků, Tatarů, Poláků a Kozáků.
Zcela dominantní a v Bukovině ojedinělý, je místní kostel, jehož 42 metrů vysoká věž je nejvyšší ze všech bukovinských kostelů. Kostel sám je jen 9,6 metrů široký a na rozdíl od svých "bratříčků" je neomítnutý, takže působí spíše dojmem malé kamenné pevnosti. Mezi lety 1608 a 1609 ho dal postavit biskup Anastasie Crimca (čti krimka), známý učenec a Metropolita Moldavie. Sám biskup Crimca pocházel z kláštera Putna, kam jako mladý novic nastoupil. Na smrtelném loži prý vyslovil přání, aby v Dragomirně neprošel de, v němž by nezazněla modlitba. Klášter věren jeho odkazu tedy nepřetržitě fungoval i přes nevůli panujících Habsburků, nebo šikanu Ceauceskova režimu, který dovolil zůstat jen sedmi přestárlým řádovým sestrám. Duchovní život zde byl na začátku 90. let plně obnoven a dnes zde žije na 60 jeptišek.
Poněkud neposlušní dobrým mravům bereme za kliku obrovských, jak jinak než dubových dveří a už stoupáme po temném kamenném schodišti vzhůru do zvonice. V každém koutě očekáváme bratra Salvátora, který se na nás s ďábelským smíchem vrhne. Asi jsme před odjezdem neměli číst Jméno růže… Pohled z klenutého okna zvonice do probouzející se jarní přírody je nepopsatelný. V duchu se vracíme o 350 let zpět a představujeme si, jak nás dole po sestupu ze zvonice očekává matka představená s prosbou o pomoc při obraně kláštera před loupeživými tatarskými hordami, které drancují okolní vesnice a pole. Sen však zůstává snem a my sestupujeme do klášterního muzea. Mezi exponáty je například svíce, zapálená jen při vysvěcení zdejšího kostela, nebo typický cedrový kříž na němž je vyvedeno 32 biblických motivů.
Naše pouť po klášterech jižní Bukoviny pomalu končí. Domnívám se, že srovnání snesou snad jen s Athoskými kláštery. I Athos je však přes svou geografickou odlehlost turismem rozhodně více poznamenán než bukovinské skvosty, které masový příliv turistů teprve čeká. Budiž útěchou, že vzhledem k ekonomické situaci a mezinárodní vnímání Rumunska se v nejbližších letech budou měnit jen pomalu.

text Kamil Krakeš